ČIN JANA PALACHA DODNES REZONUJE SPOLEČNOSTÍ

publikováno: 19.01.2024

Leden 1969 se může zdát jako dávná minulost, jeden mladý muž ovšem změnil vnímání data 19.1. jednou provždy a zajistil, že na něj nikdy nezapomeneme. Jeho jméno je Jan Palach a jeho protestní upálení je dodnes každý rok připomínáno jako čin velké odvahy a hlavně rozhodnutí nemlčet.

Od ledna 1969 uplynulo více než několik desetiletí, přesto čin Jana Palacha stále vybízí k zamyšlení o základních otázkách lidského života. O vyložení smyslu Palachova sebeupálení se pokusila řada osob, které k němu přistupovaly z různých úhlů. Často se v nich odráží především dobová společenská situace, která vedle jiného spoluurčovala vnímání autorů. Jejich konkrétní výklady pochopitelně určují různá náboženská, filozofická, politická či etická východiska. Většinu z nich spojovalo hledání odpovědi na základní otázku, která vyvstává ve spojitosti s Palachovým činem – zda má člověk svobodnou vůli rozhodovat o svém životě a podle svého uvážení jej obětovat za druhé, aby je tímto způsobem přiměl k vytržení z jejich rezignovaného postoje k věcem veřejným a donutil je viditelně jednat podle svého politického záměru. Některé z nich připomeneme jako možné cesty, po kterých je možné při promýšlení Palachova odkazu kráčet.

Jan Palach se narodil roku 1948 v pražském sanatoriu v Londýnské ulici. Pocházel ze Všetat, kde také vyrůstal. V dospělém věku vstoupil do místní sokolské jednoty, jejímiž členy byli i jeho rodiče. Stejně jako matka byl členem sboru Českobratrské církve evangelické v nedaleké Libiši. Matka Libuše Palachová (1913–1980), rozená Kostomlatová, se vyučila švadlenou. V roce 1957 se stala členkou Komunistické strany. Otec Josef Palach vedl cukrárnu, kterou komunisté v první polovině 50. letech zavřeli. Začal tak pracovat v brandýském podniku Mlýny a pekárny. Zemřel v roce 1962.

V roce 1966 maturoval na mělnické střední všeobecně vzdělávací škole (gymnáziu), která roku 1990 získala název Gymnázium Jana Palacha. Na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy nebyl v roce 1966 přijat pro svůj „živnostenský původ“, i když uspěl při přijímacích zkouškách. Začal proto studovat zemědělskou ekonomii na Vysoké škole ekonomické. V létě 1967 odjel na studentskou brigádu do Kazašské SSR, kde se zúčastnil sovětského projektu zúrodňování kazašských stepí – takzvaných celin. V dopise matce Palach napsal: „Někteří sovětští politici se úporně snaží izolovat svoje lidi od ostatního kacířského světa, tam teď patříme my.“

V roce 1968 svůj pokus dostat se na Filozofickou fakultu zopakoval, tentokrát úspěšně. V březnu také navštívil hrob T. G. Masaryka v Lánech. V létě 1968 odjel jako studentský předák na studentskou brigádu do Sovětského svazu poblíž tehdejšího Leningradu. Vrátil se několik dní před invazí. V říjnu 1968 dostal povolení odcestovat na brigádu do Francie, tehdy zasažené studentskými nepokoji, která ho velmi silně ovlivnila. Na podzim se účastnil mnohých protestních akcí proti okupaci, včetně studentské stávky. Protože však neviděl žádný významný pokrok, pravděpodobně začal uvažovat o radikálnější akci, která by probrala společnost z rezignace, do níž se postupně propadala. Podle dokumentu Poselství Jana Palacha byl ke konci roku 1968 velmi znepokojený politickou situací v Československu. Podle rozhovoru se starším Palachovým bratrem Jiřím Jan před svým činem nic nenaznačil. Původně byl domluvený se svou matkou, že půjdou nakupovat nové oblečení.

Palachův čin

Ve čtvrtek 16. ledna 1969 okolo 14:30 si v horní části Václavského náměstí v Praze odložil tašku a načichal se přineseného éteru. Pak se polil hořlavinou a zapálil. Hořící běžel přes křižovatku od kašny pod muzeem k Washingtonově ulici, kde se jej pokusil svým kabátem uhasit výhybkář Dopravního podniku. S rozsáhlými popáleninami byl převezen na Kliniku popálenin FNKV a LFH UK v pražské Legerově ulici. Zde s ním byl na magnetofonový pásek natočen krátký rozhovor, v němž Palach hovořil o příčině svého činu. V záznamu se zmiňuje o pasivitě lidí, vystupuje proti rozšiřování Zpráv – deníku vydávaného sovětskými okupanty, a požaduje generální stávku. Z rozhovoru je patrné, že byl pod utišujícími léky a měl značné bolesti. Svůj čin nenazval sebevraždou, ale akcí.

Palachova matka se o činu svého syna dozvěděla až z novin spolucestujícího ve vlaku a starší bratr Jiří se o Janově popálení dozvěděl z telefonátu z pražské nemocnice, ale nedozvěděl se, proč byl popálen. O chvíli později však z rozhlasu slyšel, že se pokusil upálit dvacetiletý student filozofické fakulty J. P. a vše se mu spojilo dohromady.

Jan Palach zemřel v neděli 19. ledna 1969 v 15:30, tři dny po svém činu.

V lednu 2009 bylo zveřejněno, že historici objevili dokument, podle kterého Palach v lednu 1969 chtěl, aby studenti obsadili budovu rozhlasu. Jan Palach svůj návrh odeslal 10 dnů před svým činem, v dopisu adresovaném tehdejšímu studentskému vůdci Luboši Holečkovi. Dokument objevil historik Petr Blažek, který se pokusil sestavit co nejpřesnější rekonstrukci událostí, které předcházely Palachovu sebeupálení, samotný čin i následné události, včetně vyšetřování příslušníky Veřejné bezpečnosti. O svém posledním činu se ovšem před jeho vykonáním nikomu nezmínil. Inspirací Palachovi bylo sebeupálení Thích Quảng Đứca a dalších vietnamských buddhistických mnichů na protest proti perzekuci buddhistů katolíky v Jižním Vietnamu.

O tom, že čin Jana Palacha nebyl krokem zoufalého a nešťastného člověka, svědčí přepis rozhovoru, který s Palachem před jeho smrtí natočila ošetřující lékařka Zdenka Kmuníčková. Palach jí sdělil, že k tomu, aby se zapálil, potřeboval vztek. Palach se v rozhovoru s Kmuníčkovou dovolával odkazu na smrt Jana Husa: „Koneckonců Hus také umřel na hranici."

Reakce společnosti

Již večer 16. ledna 1969 vysílal rozhlas zprávu o sebeupálení studenta filosofické fakulty J. P. V dalších dnech pak následovaly stovky zpráv, reportáží a komentářů k Palachovu činu jak v domácích, tak zahraničních médiích. Veřejnost byla jeho radikálním protestem šokována a otřesena.

Jednou z prvních akcí na podporu Palachových požadavků byla hladovka, kterou 18. ledna 1969 zahájila skupina mladých lidí pod rampou Národního muzea. Hladovkáři zůstali v mrazu pod stany čtyři dny, poté byla hladovka ukončena.

Dne 20. ledna 1969, den po smrti Jana Palacha, prošel Prahou pietní průvod, kterého se zúčastnilo několik desítek tisíc lidí. Akce organizovaná Svazem vysokoškolského studentstva Čech a Moravy začala na Václavském náměstí a skončila před budovou Filozofické fakulty UK. Z jejího ochozu promluvilo několik řečníků.

Podobné tryzny se uskutečnily také v mnoha dalších městech Československa. Podobně jako v srpnu 1968 se hlavním shromaždištěm veřejnosti stalo pražské Václavské náměstí. Před sochou svatého Václava, která byla vyzdobena řadou letáků, Palachových portrétů a svíček, stála čestná stráž s vlajkou. Na kašně před Národním muzeem byla zase vystavena posmrtná maska Jana Palacha, kterou studentům věnoval sochař Olbram Zoubek.

Již v lednu 1969 reagovali na Palachův čin také básníci. V básních, které vycházely v novinách a časopisech, působivě zachytili tehdejší atmosféru.

Pohřeb

„V tomto cynickém století, v němž nás často děsí druzí, a my opět děsíme je, a v němž se mnohdy lekáme, jak jsme všichni vnitřně malí, on nás přivedl k tomu, abychom se ptali otázkou, která z nás může učinit velké lidi: Co jsem udělal já pro druhé, jaké je mé srdce, za čím jdu, čemu sloužím, co je pro mne nejvyšší životní hodnotou?“

Projev faráře Jakuba S. Trojana nad hrobem Jana Palacha, 25. leden 1969

Pohřeb Jana Palacha byl naplánován na neděli 25. ledna 1969. Jeho pořadatelem byl Svaz vysokoškolského studentstva Čech a Moravy. Souhlas získal i díky klidnému průběhu pietního průvodu z Václavského náměstí k hlavní budově Filozofické fakulty, který studentský svaz zorganizoval 20. ledna 1969 a jehož se zúčastnilo několik desítek tisíc osob. Svého kolegu chtěli představitelé SVS pohřbít na Slavíně, ovšem k tomu již souhlas oficiálních orgánů nezískali. Jako místo posledního odpočinku Jana Palacha byly proto vybrány Olšanské hřbitovy.

Rakev s Palachovými pozůstatky byla již od pátku 24. ledna 1969 vystavena v Karolinu, kam se přišly se zemřelým studentem rozloučit desetitisíce lidí. Ve stejný den se večer ve Všetatech uskutečnil smuteční průvod, kterého se zúčastnila většina místních obyvatel. Dopoledne 25. ledna 1969 tryzna pokračovala, krátce po poledni pak začal na nádvoří Karolina smuteční obřad.

 

Zdroje:

https://www.janpalach.cz/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Palach