ČLÁNEK MĚSÍCE - JSME EMOČNĚ PLOŠÍ?

publikováno: 27.11.2025

V zemi, kde se city dávkují po kapkách a úsměv je často podezřelý, začíná být otázka emocí citlivější než kdy dřív. Stydíme se za ně, skrýváme je a předstíráme, že se nás nic moc netýká - jako bychom se báli, že upřímný projev by působil nevychovaně, teatrálně nebo "moc". Jsme opravdu tak emočně ploší, nebo jsme se to jen naučili?

Na veřejnosti se příliš neusmíváme, naštvat se nahlas nám přijde nepatřičné a brečet už vůbec ne. Jakmile projevíme něco víc než neutrální pohodu, máme pocit, že jsme přestřelili. Ve společnosti, která je pořád "rozumná a věcná", se hluboké prožívání zkrátka "nenosí". Můžeme mít všechno - kariéru, komfort, cestování - ale co se týče emocí, trochu tápeme.

Proč se tak stydíme za city?

KULTURNÍ DĚDICTVÍ

Celá střední Evropa je historicky spjata s krédem: "hlavně nevyčnívat". Naše generace je navíc vychována ve stylu nevymýšlej, nefňukej, něco vydrž! Emocionální sebekontrola je typická česká ctnost. Slušný člověk přece nedělá scény!

POSTKOMUNISTICKÉ DOZVUKY

Emocionální neturalita byla za socialismu znakem normalizačního přežití. Zkrátka co jste nikdy nepověděli, nemůže být použito proti vám. Má to překvapivě silný vliv i v našich rodinách. Jak jsme psali výše, vyjadřovat zranitelnost a naopak radovat se nebo být hrdý příliš nahlas je nežádoucí.

Rozdíly mezi jednotlivými národy

Může se to zdát zvláštní, ale projevování emocí je odlišné v různých částech světa. Jasným příkladem jsme chladní "my", tedy Češi a například Američané. V USA je totiž emoční výraz normální součástí komunikace. Úsměv je pro ně standardní sociální gesto - neurazí, snadno se tak naváže kontakt. I anglické fráze jakoby v češtině chyběly: "I´m proud of you" nebo "You´re doing great!" Pro Američany je to běžná součást komunikace, my bychom se museli k podobným slovům velmi odhodlávat. Navíc zranitelnost je vnímána jako lidská, ne snad jako slabost. A Češi? U nás přehnaná radost vzbuzuje podezření, někdy dokonce závist. I negativní emoce se snažíme raději skrývat, aby nebylo přiliš dusno. A když někdo NÁHODOU mluví o svých pocitech, ostatní se o něm vyjadřují ve smyslu, že "to moc řeší".

Emoční chlad jako obrana

Za neprojevováním emocí nestojí vždy lhostejnost, ale obranný mechanismus. Nechceme být slabí, směšní a obtěžovat ostatní. A tak zvolíme bezpečnou střední polohu, emoce necháme doma.

Důsledky

Co to všechno ale dělá s našimi vztahy? Špatně regulované emoce se nevytratí, jen se přesunou do těla (stres, úzkost, psychosomatika). Navíc naše děti se neučí, jak emoce bezpečně projevovat, pokud tu potřebu cítí. V partnerských vztazích vzniká emoční chlad, něco na způsob: "Vím, že mě má rád, ale necítím to, nedává to prostě najevo!" Ve společnosti pak roste cynismus a pocit izolace.

Jak z toho ven?

Je potřeba zkusit si znormalizovat alespoň základní projevování citu. Nemusí to být velkolepé vyznání lásky nebo pláč na veřejnosti. Stačí se svěřit druhému, že je nám dnes úzko a nestydět se u toho. Co se týče pozitivních emocí, určitě se dá dobře nacvičit pochválit druhého, bez jakéhokoliv skrytého úmyslu. Prostě učit se dávat i přijímat emoce bez hodnotících soudů. Je zapotřebí emoce přesně definovat, nemluvit o nich abstraktně.

Příklad:

Řekneme raději "Jsem zklamaný" než "Je to celé na nic".

Možná nejsme emočně ploší od přírody. Možná jsme se tak jen naučili přežít. A teprve teď se učíme znovu cítit.

 

Lenka Štětková