DĚTI A JEJICH SVĚT: CO MŮŽE POTKAT DĚTI VE ŠKOLE? MĚJTE SE NA POZORU!

publikováno: 01.09.2025

Pro dítě i rodiče představuje nástup do školy zásadní změnu dosavadních zvyklostí. Když jdou věci jako na drátkách, považujeme to za normální. Když jdou trochu více ztuha, napneme všechny síly, abychom svým potomkům pomohli překonat nesnadné období. Ale co když nastanou problémy a potíže, které jen tak lehce překonat nejdou?

Co jsou školní potíže?

Jednoduše řečeno – potíže související se školou. Jenže to by bylo až příliš jednoduché…

Projevuje se zde více faktorů:

• Dítě samotné – jeho schopnosti, tělesná konstituce, inteligence, emoční nastavení, temperament, odolnost vůči stresu.
• Prostředí a rodina, do které se dítě narodilo a ve které vyrůstá, také jazyk, ve kterém na něj okolí mluví, hodnotový žebříček, který rodina vyznává.
• Škola sama a učitelé – s nimi tráví dítě mnoho času a jejich postoje a hodnocení jsou velice důležité. Učitelé určují, který žák je problémový, a od nich se také očekává, že budou problémy řešit.

Školní potíže dětí jsou navzájem provázané a často se podmiňují, řetězí a působí v nevítané spolupráci. V každém věkovém období se stejný problém může projevovat jinak a dítě, škola i rodina řeší jiné problémy.

Podívejme se tedy na některé typy školních problémů blíže.

Když se dítě špatně učí

Problémy se školní neúspěšností jsou nejčastěji řešeny v začátcích školní docházky. V tomto období rodiče dítě víc kontrolují a více spolupracují se školou na řešení problému.

Na druhém stupni základní školy se již předpokládá, že dítě základní školní dovednosti ovládá, a není-li tomu tak, problémy s učením jsou již řešitelné hůře a častěji se snoubí s problematickým chováním. Například porucha pozornosti se na prvním stupni základní školy projeví spíše jako problém s učením, na druhém spíše jako problém s chováním.

Příčin, proč je dítě neúspěšné v učení, může být víc:

• Odchylka v úrovni inteligence
  Někdy dítě na vyšší výkony zkrátka nemá. Je důležitá dobrá diagnostika, aby se za nedostatek rozumových schopností nezaměnilo pouze nepodnětné prostředí, v němž dítě žije. Problémy se školní neúspěšností mohou mít ale i děti nadprůměrně nadané. Zde bývá problémem spíše jejich nestandardní chování a komunikace.

Jak se k tomu postavit? Především nemít nereálná očekávání. Svěřit se odborníkům a dobře uvážit, co ještě dítě zvládne a co už ne.

• Specifické poruchy učení
  Znemožňují dítěti získat základní dovednosti, bez kterých se ve škole neobejde. Jde o známou dyslexii (specifická porucha čtení), dysgrafii a dysortografii (specifická porucha psaní a pravopisu) a dyskalkulii (specifická porucha počítání). Jsou i další podobné poruchy, například  dysmúzie (porucha hudebních schopností) či dyspraxie (specifická porucha motorických funkcí).

Jak se k tomu postavit? Vyloučit poruchy zraku či sluchu nebo jiné postižení, případně vliv nepodnětného prostředí. Využít lze i individuální vyučovací plán. Ten ale neznamená neznámkování či osvobození dítěte od učení. Znamená naopak více práce pro školu i rodinu – jde o to, naučit dítě speciálními metodami to samé co děti ostatní.

• Porucha pozornosti a hyperaktivita
  Jsou to známé zkratky ADD, ADHD a ADD/ADHD. Lze je poznat již od věku šesti sedmi let. Méně známá je porucha hypoaktivity, kdy se dítě jeví jakoby „zpomalené“ a k dosažení stejného výsledku potřebuje nepoměrně více času než průměrný žák. Nebezpečí těchto poruch spočívá v tom, že hyperaktivní děti mohou být považovány za zlobivé, hypoaktivní zase za líné.

Jak se k tomu postavit? Základem je opět diagnostika a následná systematická práce s dítětem podle doporučení odborníků. A hodně lásky a pochopení.

• Vývojově podmíněné změny
  Projevují se na počátku školní docházky jako školní nezralost a v době dospívání nejčastěji jako problémy s impulsivitou a sebeovládáním, motivací, změnou vztahu k autoritě a postoje ke škole vůbec. Tyto problémy mají naštěstí často jen přechodný charakter.

Jak se k tomu postavit? U malých dětí dobře zvážit, zda jsou pro školu zralé, či nikoliv (škodlivý může ale být i zbytečný odklad), u starších přinejmenším projevit pochopení a trpělivost.

• Nedostatek motivace a negativní postoj ke škole
  Jde o faktor, u kterého hraje významnou roli okolí dítěte a rodina (hodnoty, očekávání) i osobnost dítěte (např. nízké sebevědomí). Nedostatek motivace může být jak příčinou, tak důsledkem špatných studijních výsledků. Velkou roli hraje i vzájemný vztah konkrétního žáka a učitele. A také věk dítěte.

Jak se k tomu postavit? Dobré je přinejmenším snažit se navázat spolupráci školy s rodinou a dítě podporovat, pokud projevuje snahu. Přípravu do školy je vhodné rozhodně nepodcenit a výběr školy zvažovat s předstihem jednoho roku společně s dítětem (naslouchat jeho přáním).

Když se dítě špatně chová

Problémy s chováním ve škole jsou nejčastěji řešeny ve starším školním věku. Problémy s chováním nastávají tehdy, pokud dítě porušuje sociální normy a očekávání okolí přiměřená jeho věku. A když se takové chování opakuje, můžeme od zhruba deseti let věku mluvit dokonce o poruchách chování.

Typy problematického chování

• Neagresivní: lhaní, podvádění, záškoláctví, toulání, útěky z domova. Pro závažnost takového chování je rozhodující věk dítěte – například lhaní u předškoláků či nejmenších školáků je běžné a pro vývoj dítěte i důležité, záškoláctví či útěky z domova jsou tím závažnější, čím dříve k nim dochází.
• Agresivní: krádeže, vandalismus, fyzické a verbální útoky a jedna z nejhorších forem agrese ve škole, tedy šikana. Takové chování představuje tím větší problém, čím je častější. Záleží také na motivaci – nezapomínejme, že agrese může být někdy i způsob obrany.

Typické problémy s chováním u mladších dětí

Předškoláci mohou lhát, chovat se vztekle či negativisticky a již nyní se mohou objevit sklony k agresivitě. Ve věku zhruba do devíti let se může vyskytnout i takzvaná „porucha typu opozičního vzdoru“ – děti jsou afektivní, negativistické a odmítavé ve vztahu k autoritě, mají sníženou frustrační toleranci, jsou obtížně ovladatelné. Opoziční vzdor může souviset se syndromem hyperaktivity.

Typické problémy s chováním u starších dětí

V tomto věku se děti snaží vyhovět očekávání vrstevnické skupiny a získat tak v ní dobré postavení. Škála potíží s chováním je nyní široká: nerespektování školního řádu, záškoláctví, nevhodné, až agresivní chování ke spolužákům, provokování učitele, ničení věcí ve škole, dokonce i krádeže či násilí. Potěšujícím faktem může být to, že problémy s chováním v období adolescence mají mnohdy pouze dočasný charakter.

Jaká je vnitřní motivace dětí s problémovým chováním?

Jde například o zahánění nudy, potřebu úniku z tíživé situace („volání o pomoc“), potřebu uznání a seberealizace, snahu získat výhodu i na úkor ostatních.

Jaké jsou vnější příčiny problematického chování dětí?

Dítě samo, jeho dispozice, osobnost: zralost, fáze vývoje, biologická podmíněnost (například méně zralá nervová soustava), temperament, labilita, dráždivost či naopak nižší citlivost ke zpětné sociální vazbě. V horším případě může jít i o disharmonický vývoj osobnosti (neschopnost navázat vřelé vztahy, chybějící pocit lásky i viny, neschopnost učit se ze zkušenosti, chybějící vnitřní zábrany).

Prostředí, v němž dítě vyrůstá, rodina a výchova v ní (emoční deprivace, špatné chování jako zástupný problém zakrývající skutečné potíže v rodině, nefunkční či neúplná rodina). Vliv rodiny je tím významnější, čím je dítě menší. Obecně lze říci, že pokud nastanou opravdu závažné problémy s chováním u dítěte mladšího školního věku, signalizuje to problém v rodině.

 

Důsledky a řešení problémů s chováním

Důsledky problémů s chováním jsou závažné pro okolí i pro dítě samo. Těžko navazuje přátelství, neudrží si kamarády, špatně se učí, má problémy se sebevědomím. Je ohrožena jeho budoucnost. Selhává stále více a nedovede situaci řešit jinak než dalším problematickým chováním. Zde je obzvlášť důležitá prevence a diagnostika včetně odkrytí motivů problémového chování, spolupráce s rodinou a s odborníky. Pokud dochází i ke konfliktům s učitelem, není nutné, aby se týž učitel snažil problém napravit. Je výhodnější využít pomoci kolegů či školního poradenského centra. V některých případech je vhodná i spolupráce s dětským psychiatrem.

Když má dítě potíže se spolužáky

Základní jednotkou ve škole je žák, ale nejdůležitější je třída. Školní třída je specifická sociální skupina se svými vztahy, hierarchií, normami, hodnotami i vývojem. Pozice dítěte ve třídě je významná i pro jeho školní úspěšnost.

Význam třídy stoupá s věkem dětí. Je vnitřně strukturovaná, přesto vystupuje jako celek, problémové či něčím výjimečné děti jsou odmítány. Čím jsou děti starší, tím více se ztotožňují s vrstevnickými normami.

Vztahy ve třídě může pomoci odhalit takzvaná sociometrie – metoda, která odhalí pozice jednotlivých dětí ve třídě a vzájemné vztahy mezi nimi. Potíže ve třídě může mít dítě s komunikací, špatnými vztahy s ostatními, nejzávažnějším problémem pak může být šikana – psychické i fyzické týrání jedince v kolektivu. 

Jaké role děti ve třídě mohou zaujímat?

• Hvězda – neformální vůdce, kolem kterého se vše točí, aktivní, oblíbený
• Dobrý kamarád – sympatický, oblíbený, ale nemá zásadní vliv na skupinu
• Zlatý střed – většina, která je pro většinu spolužáků přijatelná, nevyčnívá žádným směrem
• Nezajímavý – děti, které nejsou odmítané, ale ani přijímané – jako by nebyly
• Outsider – dítě neoblíbené, odmítané, se kterým nikdo moc nekamarádí

 

Co je možné udělat pro dobrou komunikaci ve třídě?

Zásadní roli má učitel, a to zejména v nižších ročnících. Je důležité, aby jeho autorita nebyla pouze formální, aby byl schopen a ochoten se třídou komunikovat a aby podporoval i vzájemnou komunikaci dětí. Další významnou roli, zejména v ročnících vyšších a na střední škole, může mít školní poradenské pracoviště. To by v ideálním případě mohlo a mělo ve spolupráci s učiteli zajišťovat nejen stále populárnější „seznamovací kurzy“ v období, kdy se třída jako skupina teprve formuje, ale mělo by zajišťovat i následnou a dlouhodobou navazující péči, například s využitím metod osobnostně sociální výchovy.

Když má dítě problémy samo se sebou

I emoce mohou představovat pro dítě problém, který ovlivňuje jeho školní práci. Jaké citové, emoční problémy jsou typické pro děti ve škole?

• Úzkost je pocit napětí, obavy neurčitého obsahu. Úzkostnost však je trvalejší osobnostní rys, který může dítěti čas strávený ve škole hodně znepříjemnit.
• Strach je zvýšená úzkost, obavy z něčeho konkrétního. Ve škole je strach bohužel velice častý – malé děti mohou mít strach z odloučení, ze špatné známky a z toho, že bude rodič smutný, starší ze zkoušení, z reakce učitele nebo i z nepřijetí spolužáky.
• Vztek a zlost nás přepadne hlavně tehdy, když máme dojem, že nás postihla nějaká nespravedlnost. Pro dítě je o to problematičtější, že je vůči učiteli v pozici slabšího a nemůže reagovat bezprostředně. Nahromaděný vztek pak může vést až k afektu a neovladatelnému chování.

Emoční stavy jako strach, úzkost i vztek mají své opodstatnění a nemusejí být primárně špatné. Problémem se stávají v okamžiku, kdy je dítě není schopno ovládat a kdy jejich projevy mají negativní důsledky, které mohou přecházet až do zdravotních problémů.

 

Kde hledat pomoc při řešení školních problémů dětí?

 Co mohou dělat rodiče

Rodiče mají největší šanci přispět k řešení školních problémů malých dětí. Je dobré navázat vztah s učitelem – nechovat se k němu ani „podlézavě“, ani přezíravě, nepřistupovat k němu s předsudky, ale hlavně komunikovat. Pokud se problémy netýkají přímo vztahu s třídním učitelem, je vhodné řešit situaci nejprve s ním.

Rodiče starších dětí by si měli uvědomit jediné – škola není středobod světa ani rodinného života. Děti by se měly rozvíjet všemi směry, známky nejsou základ rodinného štěstí. Hlavní je, aby děti byly spokojené, a až dospějí, aby se o sebe uměly adekvátně postarat. Rodiče by neměli do dětí promítat svá přání, měli by sledovat, co dítě baví, co je mu blízké, a to podpořit.

Co může dělat škola či učitel

Hlavně nepodceňovat problémy dětí a řešit je i tehdy, když mají kořeny jinde než ve škole. Učitel má šanci první si všimnout, že se děje něco podezřelého či negativního, může odhalit už náznaky šikany, má moc pracovat s celou třídou. A jak jinak: s dětmi i jejich rodiči především mluvit.

Kde hledat další pomoc

• První na řadě je školní poradenské pracoviště, školní psycholog nebo výchovný poradce.
• Na portále Wellbeing ve škole.
• Další možností je příslušná pedagogicko-psychologická poradna. Lze využít pomoc té, která se školou spolupracuje, ale pokud by k ní rodič neměl důvěru, lze se bezplatně obrátit na jakoukoli pedagogicko-psychologickou poradnu.
• Speciální pedagogické centrum pro děti s mentálním či tělesným, smyslovým či kombinovaným postižením nabízí služby dětem i jejich rodinám.
• Střediska výchovné péče navazují na poradenskou činnost pedagogicko-psychologických poraden a poskytují dlouhodobou terapeutickou péči, často v úzké spolupráci s oddělením sociálně-právní ochrany dětí. Lze zde využít individuální i rodinnou terapii.
• Rodinná poradna může pomoci řešit školní problém dětí tehdy, pokud má kořeny ve vztazích v rodině.
• Klinický psycholog či terapeut je alternativa ke školnímu psychologovi či psychologovi z pedagogicko-psychologické poradny. Může poskytnout krizovou intervenci, poradenství i individuální terapii.
• Lékař, neurolog či psychiatr nastupuje v okamžiku, kdy jsou problémy způsobeny nemocí.
• Oddělení sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) chrání práva a potřeby dětí a může se na ně obrátit každý, včetně samotného dítěte, kdo má pochybnosti o tom, zda není dítě ohroženo.
• Organizace specializující se na některé specifické potíže, jejichž pracovníci jsou odborníky na jejich diagnostiku a nápravu, například APLA – asociace pomáhající lidem s poruchami autistického spektra.

 

 

Zdroj:

https://sancedetem.cz/o-nejcastejsich-problemech-deti-ve-skole