DĚTI BY SE MĚLY OBČAS NUDIT

« seznam článků
Rubriky: Životní styl

publikováno: 30.09.2019

Jen ať se nudí... Nuda představuje důležitý vývojový milník. Jeho zdoláním se dítě učí něco zásadního.

Nedávno jsem v kavárně pozorovala maminku s malou, sotva tříletou holčičkou, která zrovna podstupovala hodinu angličtiny. Zdálo se mi, že nešťastní byli všichni. Dítě, které by cokoli jiného dělalo raději než spořádaně opakovat cizí slovíčka a fráze. Učitelka angličtiny, možná studentka, která si přivydělávala doučováním. A nakonec zřejmě i matka, která se tak úpěnlivě snažila poskytnout dítěti co nejlepší „startovní podmínky“. Ale je kurz cizího jazyka opravdu to nejlepší? Co se děti ke svému zdravému vývoji skutečně potřebují naučit?

Asi každý zná takové rodiče: se svými dětmi běhají z jednoho kroužku na druhý s touhou objevit v nich skryté potenciály a talenty. Nechápejte mne prosím špatně – nemám vůbec nic proti tomu, aby se rodiče snažili dávat dítěti to nejlepší, pokud na to mají podmínky a prostředky. Problém je spíše v tom, že děti jsou často přehnaně zatěžovány.

Rodiče jim už v dětství vytvářejí podobně nabitý program, jaký mají oni sami jako dospělí, pracující lidé. Potřeba neustále něco dělat a být produktivní je v naší společnosti tak zakořeněná, že vyhýbat se takovému životnímu stylu a dopřát svým dětem něco jiného znamená učinit vědomé rozhodnutí. Poznatky psychologů ukazují, se že to vyplatí.

Nudou k pravému Já

Proč vlastně dětem nadměrná organizace volného času a přetěžování tak škodí? Nebezpečná není jenom potenciální únava, ale především fakt, že – pokud jim rodiče linkují program od ranního probuzení po večerní ulehnutí – děti vůbec nedostanou možnost, aby si samy přišly na to, co je baví a co chtějí dělat. Sice po vůli rodičů pořád provádějí nějakou aktivitu, ale nemají možnost přijít si na to, co dělat vlastně samy chtějí.

Britský psychoanalytik Donald Winnicott by řekl, že se takto v dítěti postupně rozvíjí nepravé já (false self), které se řídí pokyny druhých, na úkor já pravého (true self). To je upozaděné a zapomenuté někde v koutku vědomí, aniž by se naučilo autenticky se za sebe rozhodovat. A právě proto má nuda význam.

Když se dítě nudí, může situaci vnímat negativně, protože je ve stavu, kdy jakoby na něco čeká, něco chce dělat, ale vlastně neví co. Takový stav ale většinou netrvá dlouho – dítě se nakonec rozhodne začít něco dělat a samo si vymyslí, co to bude.

Další slavný britský psychoanalytik Adam Phillips proto ve své knize On Kissing, Tickling, and Being Bored: Psychoanalytic Essays on Unexamined Life (O líbání, lechtání a nudě: Psychoanalytické eseje o neprozkoumaném životě) říká, že schopnost nudit se pro dítě může znamenat naplnění důležitého vývojového úkolu, kterým si v průběhu budování vlastní identity musí projít.

V nudě podle Phillipse prožívá dítě prázdnotu, která je děsivá, ale jenom z ní může vyvstat jeho pravé chtění. Prožívání nudy je jednou z cest, jimiž se konstituuje naše osobnost a také způsob, jak jsme (nebo nejsme) schopni věnovat pozornost sobě a světu.

Od produktivity k umění být

Phillipsovo pojetí nudy lze chápat jako určité rozvinutí Winnicottových úvah o falešném a pravém Já. Winnicott by schopnost prožívat nudu a vymanit se z ní nejspíše spojil se svými úvahami o roli kreativity, která je zásadním produktem pravého já. Ve své přednášce Living Creatively, zahrnuté v knize Home is Where We Start From (Domov je místo, odkud pocházíme), zdůrazňuje, že kreativita je podle něj něco, co neodmyslitelně patří k takovému životu, který může člověku připadat smysluplný.

Tvořivost v životě znamená uchování něčeho, co patří primárně dětské zkušenosti: schopnost stvořit něco nového nebo nahlížet svět zvědavýma očima a stále znovu objevovat jeho nové zákoutí a aspekty. Důležitost bytí sebou v zaujatém životě ve světě shrnuje Winnicott větou „Be before do.“ Předtím, než začneš něco dělat, buď!

Dnešní životní styl ale klidnému rozvíjení vlastního autentického bytí příliš nepřeje. Jak píše na svém blogu maďarská spisovatelka a umělecká kritička Maria Popova, „kulturní patologie naší doby spočívá v tom, že pokud přestaneme dělat to, co děláme, je možné, že také přestaneme vědět, kdo jsme.“ A této ztráty identity se bytostně bojíme, protože co by z nás zbylo, pokud bychom ztratili vědomí vlastní identity? Proto raději „manicky“ pobíháme od jedné aktivity k druhé, abychom neměli čas se zamyslet, proč že to vlastně děláme.

Nudě se, jak říká filosof Bertrand Russell ve své eseji Boredom and Excitement (Nuda a vzrušení), bráníme tak usilovně, že se nakonec místo potenciálně inspirujícího nudění ocitneme v nudě mnohem horší. Vršení různých činností bez jasného smyslu může být totiž mnohem více ubíjející než chvilkové „koukání do blba“. Jenže právě takové momenty jsou možná důležitými odrazovými můstky pro vnímání vlastní kreativity. Tak se někdy zkusme tolik nebát a na chvíli se do nich ponořit.

 

Zdroj:

https://psychologie.cz/jen-at-se-nudi/

Sdílet tento článek:
Sdílet tento článek na Facebooku Sdílet tento článek na Twitter Sdílet tento článek na Google+