publikováno: 31.07.2026
Když děti nebo dospívající přijdou o někoho blízkého – třeba i spolužáka –, potřebují podporu a prostor, aby o ztrátě mohli mluvit. Školy by proto měly mít jasné postupy, jak v takových situacích reagovat. Neziskové organizace ale upozorňují, že plán často chybí a učitelé nevědí, jak žáky podpořit. Přitom právě první reakce školy může zásadně ovlivnit, jak se žáci se ztrátou vyrovnají.
Mluvit o ztrátě blízkého pomáhá, aby se s ní lidé vyrovnali. Platí to i o dětech a dospívajících. A tu možnost by ocenila i 16letá studentka pražského gymnázia Ester, když přišla o svého dědu.
„Ve škole mi všichni řekli upřímnou soustrast a dál na mě koukali tak opatrně, protože nikdo nevěděl, co vlastně říct nebo udělat. Co mi pomohlo nejvíc, bylo o tom mluvit,“ říká Ester na semináři v Poslanecké sněmovně s názvem Smrt ve škole.
Podle terapeutky Sylvie Stretti z poradny Vigvam je stejně jako u prevence závislostí potřeba mluvit i o smrti.
Ještě vážnější je to, když přijde o spolužáka celá třída. S ohledem na to, že počet dětských sebevražd podle policie v posledních letech roste, by školy měly mít jasné postupy a někoho, kdo ví, jak reagovat.
„Je to ten někdo, kdo je první třeba kolikrát na ráně. Je to někdy pedagog, někdy ten, kdo přijede. Může to být někdo z poradenského pracoviště, ale potřebujeme vědět, že umí detekovat a delegovat to, co je potom potřeba. To znamená, že ví, že existuje krizový plán,“ dodává Stretti.
Krizový plán se má zaměřovat na všechny, koho se ztráta dotýká. „Jsou to pedagogové, škola, rodiče, děti nebo dětská skupina.“
Návrat k běžnému fungování a obnovení pocitu bezpečí ve škole může trvat měsíce i roky. A pomoci může školní psycholog, krizový tým nebo specializovaná poradna.
„A externisté můžou být ti, kteří jsou potom oporou a přinesou klid a kteří také snesou to, že se třeba pozůstalá třída dost zlobí, ale nemusí být naštvaná na někoho interně ze školy, ale na někoho, kdo zvenku přijde a prostě to ustojí,“ vysvětluje Stretti.
Školy se podle prezidenta Asociace základních škol Luboše Zajíce v první řadě snaží, aby k ničemu takovému nedošlo.
„Školy mají vypracovány preventivní programy, kde jsou zapsány všechny tyhle záležitosti. Dost často tam mají i to, jakým způsobem v případě krizových situací jednat. Ale není to téma, na které by se ty školy systematicky dlouhodobě připravovaly,“ vysvětluje.
Mnoho škol ale jasné postupy nemá. Dětská psycholožka Gražina Kokešová-Kleinová upozorňuje na výzkum domácího hospicu Cesta domů z roku 2021, který zkoumal, zda učitelé někdy zažili smrt někoho ze školy.
„Padesát dva procent odpovídá ano. A druhá otázka je: Máte ve škole pro takové situace nastavené nějaké řešení? Na ni máme odpověď, že v devíti z deseti případů nejsou nastavené procesy. Je to tedy z roku 2021, takže doufám, že teď už by ten koláč vypadal trochu jinak,“ říká.
Ministerstvo školství přitom říká, že metodiky pro školy existují a postupně se aktualizují. Krizový plán by měl pro svou školu připravit každý ředitel, dodává mluvčí rezortu Ondřej Macura:
„Podle zveřejněných doporučení má plán obsahovat zejména přehled krizových situací, rozdělení rolí a odpovědností, způsob poskytování podpory a kontakty na návazné odborné služby. Přímo problematiky smrti ve škole se dotýkají některé přílohy metodického doporučení k primární prevenci.“
Když se ve škole stane tragédie, třeba i sebevražda, zásadní je dostupná pomoc.
Podle Simony Hoskovcové, vedoucí krizové intervence na Policejním prezidiu, chybí terénní služba, která by pomohla řediteli a týmu nastavit jednotlivé kroky – například pietu, účast na pohřbu, jak o tom mluvit, naplánovat setkávání s třídami, předání do střednědobé péče tam, kde se dětem nebo pedagogům otevře nějaká stará rána.
Ministerstvo prý dostupnost služeb posiluje. Například mobilní týmy duševního zdraví pro školy mají nově fungovat v každém kraji.
Zdroj:
https://www.irozhlas.cz/zivotni-styl/spolecnost/rekli-uprimnou-soustrast-ale-nikdo-nevedel-co-dal-rika-zacka-skoly-mely-pomahat_2604090700_epo
775 725 412
UŽIVATEL
.jpg){kind=logo}