KRKONOŠE A TIPY, JAK SI JE NEJLÉPE UŽÍT

« seznam článků
Rubriky: Kultura / Životní styl

publikováno: 28.07.2021

Na nejvyšší horu České republiky vede několik značených tras. Z Pece pod Sněžkou je to asi sedm kilometrů a našlapete přibližně osm stovek výškových metrů. Další atraktivní trasou je výšlap z Horní Malé Úpy po modré značce a stále po česko-polské hranici. Cesta je dlouhá přes osm kilometrů, převýšení podobné výstupu z Pece pod Sněžkou. Modrá značka odbočuje z hranice až na rozcestí pod Sněžkou před závěrečným stoupáním do nadmořské výšky 1603 metrů.

 

Plán byl jednoduchý – z Horní Malé Úpy na Sněžku, po hřebeni a po hranici. V Horní Malé Úpě otevřeli před pěti lety minipivovar, ochutnávku jejich Trautenberka jsme nechali až po návratu autobusem z Pece pod Sněžkou. A byla to fajn ochutnávka. Pivovar sídlí v rekonstruované Tippeltově boudě, která je stará více než sto let, postavena byla v roce 1911. Je zjevné, že se rekonstrukce zdařila, nenapadá mne, co vytknout. Rekonstrukce citlivě zapadá do malebné Horní Malé Úpy a dá se říci, že minipivovar horskou obec zatraktivnil. Vznik pivovaru v nadmořské výšce 1045 metrů byl údajně společnou iniciativou místních boudařů a svým pivem se rozhodně mohou chlubit. Co se týká restaurace a obsluhy, nebylo co kritizovat ani přehnaně vychvalovat.

Tři kilometry po hraniční modré značce a najednou se před námi otevírá snad nejatraktivnější místo celé trasy – Skalní stůl (Tabule). A skalní stůl to skutečně připomíná, rozhodně vhodnější jméno než Tabule. Je odsud nádherná vyhlídka dolů na polské svahy, do Karpacze je to asi 5 kilometrů, v dálce špička Sněžky, nejvyšší česká hora je ještě schovaná za Svorovou horou. Skalní stůl dosahuje nadmořské výšky 1284 metrů, posezení na kamenných plotnách, pravé kamenné pole, žádné samotářské kameny, tady, jak se říká, rostou jako z vody… Počítejte s tím, že tu rozhodně nebudete sami, každý se na nějakou chvíli zastaví, vychutná výhled, dá svačinu, fotografuje.

Ze Skalního stolu se stále po česko-polské hranici klesá do Sovího hnízda, kus nad ním navazuje na modrou značku i červená a Cesta česko-polského přátelství. Ta se za Sněžkou stáčí od hranice do polské části Krkonoš, vede nad jezery Mały a Wielki Staw, na hranici se vrací až na Slezském sedle. A dále opět nahoru k chatě Jelenka, což je první a jediné místo na trase, kde se lze občerstvit (fronta nás odradila a pokračovali jsme bez občerstvení), poté až na Sněžce. Na její vrchol zbývá asi 3,5 kilometru, až na krátký úsek za Svorovou horou už pouze stoupání. Nad horní hranicí lesa je to nehostinný kraj, sem tam kvete vřes, který rozsvítí krkonošskou arkto-alpínskou tundru barvami. V těchto drsných klimatických podmínkách nejvyšších partií Krkonoš roste borovice kleč, Krkonoše jsou jejím nejsevernějším výskytem na evropském kontinentu. Krkonošská tundra připomíná subarktické regiony ve Skandinávii. Trvalá sněhová pole a ledovce roztály v Krkonoších zhruba před pěti až sedmi tisíci lety.

Učili mě v hodinách zeměpisu, že Sněžka dosahuje nadmořské výšky 1602 metrů. Nejnovější měření prokázala výšku 1603,3 metrů. Nejvyšší bod „české hory hor“ je na polském území u kaple svatého Vavřince pouhých několik kroků od státní hranice. Nuže, vzhůru až do 1603 metrů nad mořem. Závěr na Sněžku, stezkou se táhne lidský had, nahoře spousta lidí. Jméno Sněžka – jak čteme rozšířenou informaci na internetu – se prý ustálilo až ve 20. letech 19. století, naší nejvyšší hoře se předtím říkávalo např. Sněžná nebo Sněžovka, v němčině Schneekoppe nebo Riessenkoppe. Největrnější místo České republiky vypadá v letním dni mírumilovně. Mimochodem, udává se, že první výstup na Sněžku zvládl jistý Benátčan hledající drahé kameny. Napadá mne, kdy naposledy vystoupal na Sněžku bez využití lanovky nějaký Benátčan.

Asi málokoho napadne, že v minulosti nebylo na Sněžce a česko-polské hranici tak přátelsky. Jak intenzivní byla ostraha hranic mezi dvěma zeměmi téhož politického tábora za výjimečného stavu v Polsku v letech 1981–83 hezky popisuje na stránkách Krnapu Jiří Bašta (Časopis Krkonoše – Jizerské hory): Vrchol Sněžky byl plný lidí. Na severní polovině kopce mluvili turisté jen polsky, na jižní pouze česky. Nikdo nevychutnával široširý rozhled do sousední země, přestože viditelnost byla báječná. Turisté se totiž nemohli volně procházet – prostranství bylo rozděleno provazem, původním určením nejspíš prádelní šňůrou. Táhl se od staré meteorologické stanice, okolo kaple a ještě fungující České boudy kamsi k Obřímu hřebenu. Mezi davy zela nápadná mezera. Malí kluci z obou stran se občas pošťuchovali až u šňůry a nechápali, proč se polští vojáci, kteří ji hlídali, tak mračí. Mimo jiné proto, že je pod bradou škrtily řemínky od brigadýrek, které by jim v čerstvém větru jinak uletěly. Zakabonění pohraničníci byli rozestaveni v pravidelných rozestupech. Každý z nich zíral na svěřený úsek šňůry a každý držel samopal se zahnutým zásobníkem. Hranice s Polskem byly neprodyšně uzavřeny.

 

Zdroj:

http://www.cestomila.cz/clanek/1697-trasa-horni-mala-upa-snezka-s-pravym-trautenberskym-zakoncenim

Sdílet tento článek:
Sdílet tento článek na Facebooku Sdílet tento článek na Twitter Sdílet tento článek na Google+