KULTURA - LETNÍ KINA A JEJICH HISTORIE

publikováno: 15.08.2026

Desítky let to bývala zábava vyhledávaná zejména mladými lidmi. Sledovat film pod hvězdnou oblohou po boku toho, koho máme rádi, kdo by takové nabídce odolal.

Autor: Castrum avisani – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=25056231

Letní kina se u nás začala objevovat krátce po vzniku republiky. To první pražské bylo v provozu od roku 1919 na ostrově Štvanice a pyšnilo se názvem Benátky. Nacházelo se v prostoru mezi Hlávkovým mostem a Negrelliho viaduktem a tehdy ještě němé filmy tam mohlo najednou sledovat 1470 sedících diváků, o deset let později už byla kapacita 1600 míst. Další vzniklo ve dvacátých letech na pražské Folimance a Brno nabízelo lidem ve dvacátých a třicátých letech filmové zážitky v biografu Stadion.

Obliba sledování filmů pod hvězdnou oblohou pokračovala i po druhé světové válce. Letní kino pro 1300 diváků zahájilo pravidelné promítání 26. července 1948 v Praze na Střeleckém ostrově. O něco později pak bylo zprovozněno další na pražském Výstavišti. Největší ovšem bylo to ve Zlíně, které uvítalo první diváky 28. července 1948. Bylo jich opravdu hodně, přírodní hlediště čítalo na 15 tisíc míst. Zaniklo v roce 1971.

V Boskovicích si koncem padesátých let obyvatelé v akci Z vybudovali letní kino s největším promítacím plátnem u nás. Mělo rozměry 35 × 15 metrů, a když ho za několik let vichřice roztrhala na kusy, byla na jeho místě postavena velká zděná stěna s omítkou, která odolávala všem povětrnostním vlivům. Kapacita byla 3500 míst, ale třeba promítání velkofilmu Kleopatra si nenechalo ujít až 7 tisíc návštěvníků.

„Začínali jsme 1. května, promítali denně a končili jsme posledního září. Jeden rok bylo tak ideální počasí, že jsme hráli až do poloviny října,“ vzpomínal pro televizní pořad Retro v roce 2012 Miroslav Novotný, promítač z Boskovic. A dodal, že zásluhou kolegy Karla Kováře občas nabídli divákům i filmy, které běžně nebyly v distribuci – například Hello, Dolly! nebo Drsný Harry. Titulky neměli k dispozici, a tak v hledišti seděl tlumočník, který simultánně překládal.

Možná si vzpomenete na závěr komedie Trhák, kde bylo vidět, že premiérové uvedení překazila bouře, která stylově roztrhala plátno. Něco podobného zažil i Miroslav Novotný v Boskovicích – až na to roztrhané plátno, to už bylo nahrazeno zděnou stěnou. „Když jsme promítali Noc na Karlštejně, přihnala se jedna z největších průtrží mračen, jakou jsme tady zažili. Voda se nám valila vchodem až do kabiny. Museli jsme promítání přerušit a druhý den jsme divákům nabídli náhradní zdarma.“

S tím museli návštěvníci letních kin počítat – a platí to i dnes – proto si obvykle brali s sebou pláštěnku a deku. Ale sledování filmu v přírodě bylo takovým zážitkem, že špatné počasí nemohlo nikoho rozházet.

Amfiteátry nesloužily jen jako přírodní biografy, konaly se tam různé společenské a kulturní akce – estrády, taneční a hudební vystoupení, divadelní představení, ale také mírové nebo prvomájové slavnosti, „šátkováníů pionýrů nebo slavnostní zakončení školního roku.

Jiří Korda, promítač jednoho z největších letních kin u nás v Plzni-Lochotíně, vzpomínal, že u nich vystupovali třeba Alexandrovci nebo zpěvák Dean Reed, ti prý však moc diváků nepřilákali. Teprve od roku 1981, kdy se do Plzně přestěhovalo finále folkového festivalu Porta (který vznikl v roce 1967 v Ústí nad Labem), pořadatelé s údivem zjistili, že oficiální počet 2500 míst je možné překročit i třikrát.

Další akcí, která léto co léto plnila přírodní amfiteátry, byl Filmový festival pracujících (FFP), který se konal v letech 1948 až 1990. První ročník probíhal od 28. července do 3. srpna 1948 ve Zlíně a původně měl navazovat na úspěšnou protektorátní filmovou přehlídku Filmové žně nebo též Zliennale, která tam probíhala v letech 1940 a 1941. Tento záměr tak úplně nevyšel, už proto, že v programu převažovaly snímky sovětských a dalších spřátelených tvůrců. To byl velký problém zejména po invazi spojeneckých armád v roce 1968. Od té doby lidé sovětské filmy, byť mnohdy docela kvalitní, záměrně bojkotovali.

S úsměvem vzpomínal na tradici FFP, který se od roku 1962 pravidelně konal i ve slánském přírodním amfiteátru, Jiří Husník, někdejší ředitel Závodního výboru ROH ve Slaném. Místní podniky tehdy měly patronát nad každým dnem festivalu, takže vedle filmů si diváci užili i odpovídající občerstvení. „Naší úlohou bylo zajišťovat takové předprogramy před každé promítání. A tak jsme si sem zvali například herce, kteří v těch filmech hráli. Jednou měla přijet zpěvačka Naďa Urbánková, ale z legrace si dala podmínku, že jí musíme upéct buchty, které má ráda. Tak jsem požádal manželku, aby mi pro ni dva plechy upekla. Naďa byla velice překvapená, protože to nečekala,“ smál se ještě po letech.

Když se zeptáte někoho, kdo v mládí do letního kina chodil, jaké filmy viděl, nejspíš odpoví, že program nebyl důležitý. Pro většinu kluků to byla příležitost pozvat tam dívku, která se jim líbila. „Do letního kina se chodívalo především na rande. A myslím, že ta návštěva splnila svůj účel. Dobře jsme se pobavili, počasí bylo hezké, hvězdy nad námi. Jako kluk jsem vždycky doufal, že budu moct vzít dívku za ruku, možná ji i políbit a doprovodit domů,“ prozradil v pořadu Retro moderátor Vlasta Korec.

Promítač Miroslav Novotný dodal, že na to byli zvyklí: „Když jsme končili promítání, vídali jsme ty milenecké dvojice, které tu zůstávaly, nevíme, jak dlouho. Vždycky jsme zakřičeli: ,Končíme, zhasínáme.’ Ale jim to nevadilo.“

Ještě na počátku tohoto tisíciletí to vypadalo, že letní kina zarostou trávou a křovím jako hrad Šípkové Růženky. Jenže před časem začala pomalu ožívat a například v létě 2020 už jich u nás promítalo více než 450.

 

Zdroj:

https://www.idnes.cz/hobby/domov/letni-kino-historie-promitani-venku-rande.A250829_091228_hobby-domov_mce/4#space-a