OSOBNOST MĚSÍCE: ZDENĚK SVĚRÁK

publikováno: 28.03.2025

Dnes si připomínáme narozeniny jednoho z nejvýznamnějších českých umělců. Zdeněk Svěrák je nejen skvělý herec a scénárista, ale také spisovatel, dramatik a autor písňových textů. Tento bývalý učitel obohatil náš kulturní svět o mnoho neopakovatelných děl.

Autor: David Sedlecký – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=124733801

Zdeněk Svěrák (* 28. března 1936 Praha) je český dramatik, scenárista, herec, autor písňových textů a spisovatel. Po studiu na gymnáziu a Vysoké škole pedagogické, kterou dokončil roku 1958, odešel společně se svou budoucí manželkou učit do severozápadních Čech, nejprve do Měcholup a poté do Žatce. Po čtyřech letech pedagogickou dráhu opustil a začal pracovat v Československém rozhlase. Zde se stal jedním z autorů rozhlasového pořadu Nealkoholická vinárna U Pavouka, v němž vznikla postava nedoceněného českého velikána Járy Cimrmana. V rozhlase také poznal hudebníka Jaroslava Uhlíře, s nímž od té doby spolupracuje.

Roku 1967 vzniklo Divadlo Járy Cimrmana zkoumající odkaz Járy Cimrmana. Pro toto divadlo připravil Svěrák první hru pojmenovanou Akt a na dalších třinácti se pak spoluautorsky podílel s Ladislavem Smoljakem. Ve všech hrách divadla Svěrák hraje. Se Smoljakem začali psát i filmové scénáře a v natočených filmech se obvykle jako herci také objevovali. Některé scénáře, například pro filmy Vrchní, prchni nebo Tři veteráni, psal Svěrák sám.

Během osmdesátých let 20. století spolupracoval Svěrák také s režisérem Vítem Olmerem, v jehož několika filmech rovněž hrál. Na začátku devadesátých let téhož století začal Zdeněk Svěrák psát scénáře, podle nichž filmy natáčel jeho syn Jan. Vznikly tak snímky Obecná škola, Kolja, Tmavomodrý svět či Vratné lahve. Film Kolja získal krom jiného Oscara za nejlepší cizojazyčný film roku 1996.

Od roku 1994 spolupracuje s Centrem Paraple, které pečuje o pacienty s poraněním míchy odkázané na invalidní vozík. Vedle dramat a filmových scénářů píše též písňové texty, které i zpívá, a pohádky či povídky. Je autorem tří povídkových knih nazvaných Povídky, Nové povídky a Po strništi bos. Připravil též televizní večerníček Radovanovy radovánky. Za své dílo získal několik ocenění, a to nejen v České republice, ale také v zahraničí.

Scenárista a herec Svěrák

Nemůžeme spolehlivě říci, že Svěrák je především filmařem, přestože je známý díky filmovým rolím, jež jeho život spolehlivě reflektovaly: byl v nich učitelem (30 panen a Pythagoras, Kalamita, Vratné lahve), ale i scenáristou (Trhák). Zdeněk Svěrák navíc patří k těm autorům, kteří do svých příběhů vkládají sebe, svou rodinu a přátele. Například proto má jeho Josef Tkaloun (Vratné lahve) autorovu slabost pro ženy v uniformách, zatímco manželka jej musí shazovat z oblak a právě proto, aby se na místo vedoucího nedostal blbec, nastoupí Jiří Kroupa do večerní školy (Marečku, podejte mi pero!), zatímco Svěrákův otec z téhož důvodu kdysi vstoupil do strany.

Dříve než viděl svůj první scénář na plátně, debutoval jako herec v Menzelově Zločinu v šantánu (1968). Následovaly malé role v Pane, vy jste vdova!, moderní pohádce Lucie a zázraky a v roce 1974 byl natočen první film scenáristického týmu Svěrák - Smoljak (tentokrát upravený režírujícím Oldřichem Lipským). Jak se stalo dobrým zvykem, oba scenáristé si v Jáchyme, hoď ho do stroje! také zahráli. Současně vznikl první televizní film z divadelního představení  Divadlo Járy Cimrmana: Dlouhý, široký a krátkozraký.

Ve dvouletých odstupech měly premiéru tři dnes asi nejoceňovanější komedie ze Svěrákova předrevolučního období: Marečku, podejte mi pero! (1976), Kulový blesk (1978) a Vrchní, prchni! (1980). V Marečkovi v režii Oldřicha Lipského si se Smoljakem dopřáli jen dílčí role studentů večerní průmyslovky, v Kulovém blesku se již Smoljak pletl Podskalskému do režie a Vrchní, prchni se už odehrával ve Smoljakově režii. Sám Svěrák si v žádném z filmů neodpustil svůj charakteristický tón, kdy s vážnou, ale nikoli nepřístupnou tváří podává něco buď naprosto naivního nebo chytrého, ale většinou bizarního a diváci se dodnes baví kompletováním skrytých narážek a detailů v jednotlivých filmech. Ve svých rolích totiž Svěrák obvykle naplňuje tradiční představu řečnícího pedagoga a to bez ohledu na jejich rozdíly.

Filmová krize středního věku

V Menzelově filmu Na samotě u lesa (1976), opět vzniklém podle scénáře osvědčeného týmu, si Zdeněk Svěrák zahrál svoji první hlavní roli po boku Daniely Kolářové, s níž se sešel o třicet let později ve Vratných lahvích. Nicméně až v tomto filmu se ženská postava údajně nejvíce podobá Svěrákově manželce, která nejprve komentuje hrubé střihy a pak až premiéry. Právě kvůli Vratným lahvím procházeli Svěrákovi rodinně-tvůrčí krizí, což Zdeněk Svěrák doznal v dokumentárním filmu o své osobě Tatínek (2004) i v rozhovoru pro Frekvenci 1 (2007). Když mu režírující syn Jan Svěrák vrátil jeho dílo, musela jej totiž manželka napomenout ráznou větou „Neříkej mu hajzle, je to otec tvých vnoučat.“ Usmíření však bylo jisté, protože rodina Svěrákových např. tráví společné dovolené na chalupě, kde se podle Zdeňka Svěráka prostě tak dlouho hádat nedá. Navíc tam třeba dostane i prostor pro svůj nejoblíbenější způsob odreagování, jímž je zedničina.

Zdá se, že když už byl jeho scénář přijatý, natáčení bral ve více pohodové náladě. Na chvíle, kdy mu syn řekl, že byl na castingu nejhorší ze všech herců, vzpomíná: „Já jsem měl argument, že to mám jistý, tu roli, a že nemůžu pořád jet na plnej plyn třeba se třema herečkama, že jo, že já jim budu číst, co mám já říkat a ať ony hrajou. Já to nemusím, že jo. No, takže teprve když se začal ten film točit, tak jsem na ten plyn šlápl.“

Padesátiletý Zdeněk Svěrák se v osmdesátých letech přesunul k vážnějším rolím v Olmerových filmech Co je vám, doktore (1984) a Jako jed (1985), jež ani nevycházely z jeho scénářů (ačkoli do nich zasahoval). V obou případech hraje vysokoškoláka středního věku, jehož manželství prochází krizí, zatímco on za pomoci mladé dívky hledá nový život, který ovšem mívá nějaký ten kaz. Zdeněk Svěrák na rozdíl od svých „postav krize středního věku“ zůstává také symbolem rodinného života, má stále tutéž manželku, dvě dávno dospělé děti (syna a dceru) a několik vnoučat. Ke svému manželství se vyjadřuje s humorem sobě vlastním: „Já nemám vkus, čili taky proto mám manželku, aby mi řekla, hele, tuhle kravatu v žádným případě si nevezmeš.“

Porevoluční ikona českého národa

Ani v osmdesátých letech nezanevřel na psaní scénářů a jeho Vesničko má středisková (1985) opět v Menzelově režii dokonce získala nominaci na Oscara za nejlepší cizojazyčný film a vítězila na pařížském i montrealském filmovém festivalu. Další oscarovou nominaci získal první porevoluční film podle jeho scénáře a poprvé v synově režii Obecná škola (1991). Na jedné straně nadšeného, na druhé váhavého přijetí se dočkala reakce na rychle se vyvíjející svět médií Akumulátor 1 (1994), na jehož scénáři Zdeněk Svěrák spolupracoval se synem a hercem Janem Slovákem. Dva roky nato natočil Jan Svěrák oscarového Kolju podle předlohy Pavla Taussiga a scénáře svého otce. Drama se „svěrákovsky“ laskavým humorem Kolja se stalo natolik známým snímkem, že v pohledu masového diváka téměř přemazalo dosavadní komediální role a scénáře Zdeňka Svěráka (a Američané si jej začali plést se Seanem Connerym).

Místem, kde se pojí Svěrákův zájem o hudbu s českým jazykem je jeho vedlejší spolupráce s Jaroslavem Uhlířem, z níž vzešlo několik set písniček, přičemž Svěrák je autorem textů a Uhlíř hudby. První text dětské písničky Strašidýlko Emílek napsal už v roce 1967. Řada z nich (Není nutno, Dělání, dělání) zlidověla natolik, že jsou předmětem školní výuky jako samotný Zdeněk Svěrák. Přesto si za nimi textař stojí a nedávno například vedl spor za neoprávněné užití jeho sloganu „upeč třeba zeď“ v reklamě na míchačku. Spolupráce skladatele a textaře, kteří jsou kromě svých výrazně autorských kousků podepsaní (ovšem Zdeněk Svěrák pod pseudonymem Emil Synek) i pod písněmi pro populární zpěváky své doby jako byl Holubí dům Jiřího Schelingera, se neobešla vždy bez problémů. Zdeněk Svěrák rád přidává historky vycházející z Uhlířovy nezodpovědnosti: „Listopadem 1989 začal být odpovědným člověkem. Teď chodí pozdě jen o minuty nebo hodiny, ale už to nejsou dny.“ Sám Zdeněk Svěrák není typickým bohémem. Sice říká, že mu nechutná předražená káva, ale rád zaplatí za podařený večírek, nicméně jeho seriózní image zakladatele nadace Centrum Paraple jej na obrazovce staví do srovnání snad jen s Markem Ebenem.

Nikdy nehrál ve filmech s pokračováními a ani takové nepsal, sám přitom ale dokáže rozvíjet humorné scény prakticky ze všeho, takže bývá oblíbeným objektem rozhovorů. Ačkoli je psaní práce v podstatě osamělá, Svěrákovi nečinilo potíže pracovat v týmu, což nebývá v našich krajích zrovna běžné.

 

 

Zdroj:

http://csfd.cz/tvurce/946-zdenek-sverak/biografie/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Zden%C4%9Bk_Sv%C4%9Br%C3%A1k