ZÁVISLOST DĚTÍ NA MODERNÍCH TECHNOLOGIÍCH

« seznam článků
Rubriky: Životní styl

publikováno: 09.07.2020

Vědecké studie ukazují, že množství času, který děti tráví s pohledem na obrazovky, škodí jejich očím, zádům a pohybovému aparátu vůbec. Děti leniví, tloustnou, a pokud sedí před monitorem pozdě večer, hůře usínají a mají méně kvalitní spánek. Navíc přicházejí o hluboké přátelské vztahy. Coby rodiče to většinou víme či alespoň tušíme. Proč to tedy nezměníme?

Průzkum Státního zdravotního ústavu ukázal, že průměrné české dítě stráví už v pěti letech na počítači, mobilu či tabletu průměrně hodinu a půl denně. S přibývajícím věkem děti s moderními technologiemi tráví stále více času a v sedmnácti přesáhnou 4,5 hodiny za den. Chlapci se více věnují hrám, dívky sociálním sítím, ale množství času je zhruba stejné.

A k tomu všemu je tu ještě televize, která podle aktuálních výsledků socioložky Michaely Slussareff a jejích kolegů hraje téměř ve třetině domácností od rána do večera. Ne že by na ni děti koukaly neustále, ale i jako kulisa ruší jejich soustředění na cokoli.

Rodiče, kteří nechávají celý den zapnutou televizi, to zpravidla neřeší. Jsou tak zvyklí, ticho je zúzkostňuje, rizika pro zdravý vývoj dětí nevnímají. Pak jsou zde ale rodiče, kteří by rádi množství času před obrazovkami u svých dětí umenšili, ale nejsou toho schopni.

  • „Kluci přijdou ze školy a sednou k počítači. Stěží je přitáhneme k večeři,“ stěžuje si otec dvanáctiletých dvojčat. „A proč to nezměníte?“ „Já se snažím. Pořád jim říkám: Pojďte se mnou na kolo, na brusle, do přírody… ale většinou mi dají košem. Chtěj hrát a já tomu prostě nejsem schopen konkurovat.“
  • „Max je na mobilu pořád,“ stěžuje si máma jedenáctiletého. „Ve škole propadá, na bráchy je protivnej. Když se zrovna nevěnuje telefonu, tváří se zpruzeně, znuděně. Nic krom přiblblých youtuberů ho nebaví.“ „A proč mu ten mobil neseberete?“ „No –to nemůžu. Je jeho.“
  • „Dcera se dost zhoršila ve škole a důvodem je myslím to, že je hrozně nevyspalá. Předevčírem jsem se jí do telefonu podívala a zjistila jsem, že chatuje i do půl druhý ráno. O kravinách. Myslí si, že musí být pro kamarády pořád dostupná. A já jí to prý nemůžu zakázat, protože oni to tak mají teď všichni a byla by úplně out.“

Nemusíte si své děti předcházet

Naší rodičovskou povinností je děti chránit, a to dokonce i před nimi samými, před jejich nerozumem. Nezná-li dítě míru, musíme mu dát hranice. Když to neděláme, jde zpravidla o nízké rodičovské sebevědomí a malou autoritu. Na obojím se dá pracovat. S počítačem nemusíme soupeřit, nemusíme být zábavnější. Musíme být rozhodnutí, sebevědomí a dost silní.

Když Maxovi máma s tátou omezili mobil na hodinu denně, následoval křik, obvinění z krádeže a vyhrožování právníky — mobil je jeho, dostal ho od babičky. Po pár dnech se však vrátil „starý dobrý Max“, co má dobrou náladu, hraje si s bráchy a občas doma pomůže. Za několik týdnů se začal lepšit i školní prospěch. Podobně pozitivní vývoj nastal i u zmíněných dvojčat a chatující dívky.

Do situací vylíčených výše se však zmíněné rodiny vůbec nemusely dostat. Přílišný kontakt dětí s médii se dlouho vyvíjel a rodiče k tomu aktivně přispívali, stejně jako v mnoha dalších rodinách.

Nejprve jsme to my, zejména matky, které s dětmi trávíme celé dny a k televizím, tabletům a dalším obrazovkám je odkládáme, často už v batolecím věku. Abychom v klidu uvařily, odpověděly na e-maily, osprchovaly se… A komerce nám samozřejmě vychází vstříc. Před pár lety to byli Teletubbies, dnes nám nabízejí i digitální nočníky (iPotty) – s připevněným tabletem.

A pak jsme to zase my, hodní rodiče, případně prarodiče, kdo dětem elektronické přístroje koupí. Protože si je přejí. Protože je mají jejich spolužáci. Protože na to máme.

V neposlední řadě pak děti dostáváme k elektronice i tím, že je nepouštíme ven. Bojíme se o ně, a tak jsou doma — sami. Tedy se svými mobily, případně další elektronikou. Pokud je u nás ještě k tomu nepříjemná atmosféra, hádáme se nebo jsme věčně ve stresu, děti utíkají k obrazovkám i proto, aby se nemusely dívat na nás, aby nepříjemnému unikly.

 

Zdroj:

https://psychologie.cz/kamarad-pocitac/

Sdílet tento článek:
Sdílet tento článek na Facebooku Sdílet tento článek na Twitter Sdílet tento článek na Google+